Podzimní Slovensko 2009 : VELKÁ FATRA

Po roce, naplněni vizemi slušnosti, počestnosti a velkodušnosti jsme se opět rozjeli na divoký východ, jak velí dávný zvyk. A po osmi letech se zároveň série podzimních slovensek uzavřela opětovnou návštěvou krásné Velké Fatry. Bude ale jistě pokračovat dalším cyklem. Začátek byl velmi šťastný, oplácaný hromadou pomády na párty ve stylu Johna Travolty na kanibalském bytě u Šefči. V důsledku dechberoucí lesklé zábavy jsme odjezd odkládali až do čtvrté hodiny ranní, zato jsme pak měli loučení se vší parádou. S Mírou jsem se takto viděl, až když jsem se probudil v Kysuckém Novém Městě. Není nad to. S dvěma přestupy - v Žilině a v Ružomberku, kde byl čas tak akorát na to si skočit pro hamburgr a upravit povadlé účesy - jsme se dostali do Liptovských Revúc. Tam nás bus vyhodil přímo u naší chatky Na Vrbině, kterou zabookoval den předem (!) Ivan. Byla krásná, dřevěná, na dvoře plesnivé barabizny majitelů, téměr omývaná potokem. Nezbylo než prozkoumat přilehlé okolí a chatu samotnou, což trvalo asi do čtvrté ranní. V okolí je několik hospůdek i obchodů, na čistě slovensko-venkovské úrovni.

Druhý den volíme za cíl Rakytov (15něco nad mořem) a vstávání je kruté. Stoupáme hnusným bahnem kolem salaší na hřeben do mlhy. Nahoře je vidět sotva na 30 metrů a leží souvislá vrstva sněhu, asi pět centimetrů. Gentleman by řekl, že to je na piču. Rakytov poté raději obcházíme smyčkou po žluté a samozřejmě si potom trošku pobloudíme. Ale jenom málo, kondičně. Ze severního rakytovského sedla pospícháme, aby se nám v tom kluzkém pekle nesetmělo. Stejně ale ryjeme držkama v hlíně. Důša místy už ani nevstává.

Páteční slavnostní túra protiřečí té včerejší. Od rána je krásně, byť zima. Jdeme příjemnou stezkou po žluté do sedla Pod Ploskou, ve velmi dobré náladě, protože jsme všichni stihli i snídani. Jsme na tom tak báječně, že i ztékáme vrchol Ploské (15XX) a labužnicky řádíme na vrcholu. Sníh odvčera zmizel neznámo kam a tady úplně nahoře zbývá jen několik přemrzlých ojíněností. Optimistická prognóza slibuje dojít až na chatu Pod Borišovom, kde jsme před osmi lety trávili celý pobyt. Vzápětí se tak stane, cestou se nám dokonce podaří Gábu naučit několik základních barev, a tak na borišovském suchém záchodě zamačkávám hnědou slzu nostalgie. Dáváme fazulovou polívku, velmi hnusnou, a pěkné pivko Topvar. Pak míříme traverzem bahýnkem po modré (doufám) do sedla Chyžky. Jsou tam i chyžky, dalo by se tu spát. Hned jdeme dál směrem k domovu, opět po žluté, celkem příjemnou cestou se vracíme do Horní Revúce jaksi shora, s tak dobrým časem, že ještě stíháme nakupovat, zejména suroviny na nastávající špagetovou žranici, za níž bych chtěl složit hold Ivče, Zuzance a jejich kuchtíkům. Překvapením je, že ostraváci, kteří přišli o trek kvůli rozšmelcovaným meniskům a příjezdu záhadné Silvy, ogrilovali na zahrádce hromadu stejků. Žrádlo má tedy michelinskou úroveň. Večer pokračuje podle zaběhlého mustru "všude samá Gába, samej vůl ".

Názor na sobotní náplň dne mame ale každý jiný. Dělíme se na dvě skupiny. Skupina A ve složení já, Ivča, Zuzanka a Důša, neslučitelná s představou stoupání na týž hřeben s týmiž výhledy volí alternativní plán v podobě výstupu na Zvolen. Skupina B ve složení zbytku je zase lákána nejvyšší horou Ostredok a také tak činí. My se necháváme panem chatařem odvézt do Nižných Revúc, odkud stoupáme pod lanovkou nekonečným krpálem na Malý a posléze po hřebínku na Velký Zvolen. Přidává se k nám absolutně dementní a slabomyslný psík, který inteligencí nezadá s češňovickým Bobíkem. Naštěstí potkáváme členy horské služby, kteří nás psa důmyslně zbavují pomocí sekyrky. Z Velkého Zvolenu poté pokračujeme po prohlídce horní stanice lanovky do Donoval. Tam jíme a pijeme v restaurantu, obklopeni skanzenem příšerných domků a chat, ale stále konejšeni nádherným slunečným počasím. Však také hodujeme na zahrádce. Busem kolem půl páté jedeme do Ružomberku, kde obsazujeme podnik Pivný sen. Po příjezdu ostatních a vyprovození Ivči a ostraváků, kteří jsou autem, se přesunujeme do famózní mexické restaurace Koloseum. Na ní není vůbec nic špatného, naopak, snad kromě nachmeleného I.D. Tak jako tak je to ale parádní tečka za slovenskou zkušeností, doplněná gdákáním zlatých bažantů a Důšovými levorukými tríčky s půllitrem. Až se bojíme, že z Ružomberku bude výluka autobusem s modrým majáčkem.
Naštěstí se LE už nic nestalo, platíme, jen někteří v hlavách pociťují intenzivní vibrační vyzvánění. Nakupujeme cosi na cestu v místní hypernově, která funguje do půlnoci, a někdy v 22:30 vyrážíme na veselou cestu zpět. Najednou tma.