Doba je uspěchaná. Podzimní Slovensko letos vypuklo o měsíc dříve, a přirozeně v celé své kráse. Už na cestě vlakem se projevila naše obrovská zkušenost. Do louží moči u záchodů jsme se usadili až v Brně, kde odpojili náš funglnový prázdný vagón za účelem mytí. To už nás ale od Piešťan dělilo jen několik dlouhých minut. Město bylo prosáklé lázeňskou klimbavou atmosférou, seznámili jsme se s místními bezdomovci (všichni byli z Prahy) a pokoupili žródélko v Bille.
Po krátkém kafíčku na náměstí vsi nezbylo než se vydat lesem na hřeben. Slunce svítilo a popruhy se zvolna začaly zařezávat. Ulehčovali jsme batohům jak se dalo a Zuzanka, nepovolujíc nižádných pauz, s námi neomylně ztekla strašlivý vrch Marhát a i když jsme se cítili jako Nazí a mrtví, ještě nás dovedla bezpečně až ke spacímu přístřešku za Jeleními jámami. Každému bylo jedno, že na místě skonal tragickou smrtí lesník (kterého jsme viděli) a že se z lesa ozývá volání o pomoc. Ulehli jsme k zaslouženému spánku.
Ráno bylo místo i forma o poznání lepší. Kolem hájenky jsme došli k výspě civilizace, chatě Šport, oáze slasti. Pojedli jsme zde jen střídmě, neboť většinu Eur, jsme uvolnili na oběd v hospodě o sto metrů dřív, jejíž jméno si nepamatuju a ani nechci. Škoda, ale zato bylo lze zapít na chatě Šport žal. Vyrazili jsme dál, ale tempo rapidně klesalo, nepřímo úměrně s promilemi v zuzančiných žilách. Zdrceného Míru už nešlo udržet, a tak se vydal klestit cestu o něco napřed. Už za tmy jsme se ale všichni setkali u Útulné izby. Tam si krátil důchod sympatický rozvedený děda samotář. K našemu démonickému švitoření u ohně se aktivně nepřipojil, ale hojně přikládal a občas z něj padala různá životní moudra.
V neděli ráno se vstávalo na etapy a setkali jsme se až na vyhlídce na hřebeni. Opět jasno. Dobýt Inovec, místní nejvyšší vrchol, byla už jen formalita. Za vrcholem se odpojili ostraváci; nedýchalo se jim dobře (neboť vzduch byl moc čistý), a Míra.
My ostatní jsme došli až k chatě Pod Inovcom, byl už čas aby došlo na tradiční pecku: pravý demikát (polévka z bryndzy), poctivá tmavá svíčková a jelení guláš, jakož i halušky nenechaly nikoho na pochybách, že dojít sem byl dobrý krok. Zdrželi jsme se dlouho.
Navečer jsme ...ehm.. dojeli až do Bratislavy. Vznikl totiž požadavek poznat toto město do hloubky metodou nočního tahu. Ve vlaku bylo k vidění hodně věcí. Například literární pártyvagón s antikvariátem, kde probíhal rozhovor s režisérem filmu Ve stínu a účinkovali různí evropští preformeři. Ptáte se proč? Byl připojen v Košicích, evropském městě kultury.
Blava mě nadchla, ale je fakt, že noční tah se změnil v noční bloumání městem s občasnou zastávkou na kus tepla v nonstopu, protože první vlak na Prahu jel až v šest ráno.
Celkově vzato - stoprocentně úspěšný výlet.